Dobrá praxe ZŠ a MŠ Jarov

Zapojení rodičů do vzdělávacích aktivit v rámci projektu “Co vypráví vlajky aneb s vlajkami kolem světa” – práce s vícejazyčnou třídou.

Mateřská škola Jarov se nachází na pražském Žižkově v ulici V Zahrádkách 48/1966 - Praha 3. Ředitelem ZŠ a MŠ Jarov je PaedDr. Stanislav Šebl. MŠ Jarov vznikla přístavbou ZŠ Jarov a byla nově otevřena ve školním roce 2015/2016. Řízením MŠ je pověřena vedoucí paní učitelka Ivana Netušilová.

MŠ Jarov má čtyři třídy, které navštěvuje celkem 112 dětí. Podobně jako ve většině pražských mateřských škol i zde najdeme děti vícejazyčné. Většina vícejazyčných dětí pochází z bilingvního prostředí. Dětí, které přichází do MŠ s nulovou znalostí češtiny je minimálně, ale i takové děti v MŠ Jarov najdeme.Ve školním roce 2022/2023 přijala MŠ Jarov též několik dětí nově příchozích z Ukrajiny. Tři třídy jsou věkově smíšené, jedna třída je zaměřena na děti předškolní a s odkladem školní docházky. Pro děti s cizí státní příslušností v povinném předškolním vzdělávání poskytuje MŠ Jarov bezplatnou výuku češtiny jako druhého jazyka (ČDJ). Skupina je vždy doplněna o děti mladší, pro které je čeština druhým jazykem.

O zapojení rodičů dětí do vzdělávacích aktivit MŠ spojených s celoročním projektem “Co vyprávějí vlajky aneb s vlajkami kolem světa” jsme si povídali s paní učitelkou Miladou Suchou, která pracuje ve třídě předškolních dětí ve věku 5ー7 let.

Kolik vícejazyčných dětí máte ve své třídě?

Ve třídě máme celkem sedm bilingvních děti, které od narození poslouchají/užívají dva rozdílné jazyky. Máme zde rodiče, kteří pochází z Portugalska, Slovenska, Srbska, Polska nebo Thajska. Ve většině případů jde o smíšená manželství, ve kterých alespoň jeden z rodičů hovoří s dítětem doma česky. Dvě děti slovenské národnosti v domácím prostředí hovoří výhradně slovensky. V loňském školním roce 2022/2023 jsme měli ve třídě též dívku, která s maminkou uprchla před válkou na Ukrajině. Ta měla skutečně nulovou znalost češtiny, stejně tak jako její maminka.

Jakým způsobem jste pracovala s dívkou z Ukrajiny, která zpočátku vůbec nerozuměla česky?

Od počátku jsem se snažila využívat názornost – různé pomůcky či obrázky a zapojovat ji podle možností.Při práci s celou třídou jsem vždy vedla v patrnosti děti vícejazyčné a snažila se odsledovat, zda děti rozumí zadání a zda se zapojují. Vzhledem k přítomnosti dívky z Ukrajiny, která zpočátku vůbec nerozuměla česky, jsem se snažila též upravit svůj mluvený projev - mluvit stručně, dávat jasné a jednoduché pokyny a používat stále stejná slovní spojení doplněná obrazovým materiálem i názornými činnostmi.

Velmi hezky se dívka zapojovala do aktivit zaměřených na předmatematické představy, kde mohla využít své schopnosti bez porozumění jazyka – například různé aktivity na přiřazování, logické řady, práce se symbolem. K rozvoji jazyka přispěl též jednoduchý popis věcí kolem sebe – například barev, prostředí třídy, školní zahrady, oblečení a podobně. Ve chvíli, kdy dívka znala označení, daly se již začít tvořit krátké věty. Dívka si tak postupně rozšiřovala svůj slovník a porozumění. Důležitá byla též individuální komunikace mimo hlavní program, například při pobytu venku, při ranních hrách, kde jsem si často ověřovala porozumění a pokládala jí různé otázky typu: “Ukaž, kde je…..”, nebo jsem použila humor při pokládání různých vtipných otázek…”Máme na zahradě slona?”, “Je rajče bílé?” a podobně. Také jsme používaly vtipné obrázky. Humor, legrace a vtip tak nějak prohluboval náš vztah důvěry a přátelství. Často pak dívka chodila za mnou a ptala se mě též na různé “bláznivé” otázky, které jsme společně řešily a smály se nebo se mi snažila vyprávět, co dělala odpoledne s maminkou a podobně. Navázání vztahu důvěry bylo pro její zapojení zcela zásadní.

Při práci s celou třídou se velmi hezky zapojovala do rytmizace (vytleskávání slabik a různých hudebních činností). Postupně poznávala slova jednoslabičná, dvojslabičná i trojslabičná, později i první hlásku ve slově podobně jako její vrstevníci. Osvědčila se mi též práce s Montessori abecední skříňkou, kde jsou ukryté jednotlivé předměty začínající na konkrétní písmeno.

Při zadávání úkolů jsem vždy kontrolovala porozumění. Některé úkoly jsem diferenciovala, tak, aby se mohla dívka také zapojit - například vybrat ze skupiny všechny vlajky s červenou barvou a svislým pruhem (jako vzor byla vlajka bez barev se svislými pruhy a červený kruh, pokud to byl omezený počet, tak jsem přidala kartu s číslem a puntík - to jsme spolu nebo ona sama “přečetly” a pak zkontrolovaly výsledek) nebo najít vlajky s vodorovnými pruhy a dvě barvy.

Velmi hezky fungovala též práce v menších skupinkách, kde děti pracovaly samostatně s nějakou konkrétní názornou pomůckou, například skládaly puzzle, přiřazovaly a podobně. Osvědčila se aktivita spojená s předmatematickou gramotností, tzv. kolíčkování. Děti byly rozděleny do malých skupinek, dostaly karty a misku s kolíčky. U činnosti se pak ve skupince střídaly, řadily karty posloupně dle počtu – musely se domlouvat. Zrovna tak dobře fungovala spolupráce při tvoření dvojic – opaků. To bylo také pro dívku z Ukrajiny srozumitelné. Kontrola činnosti (práce s chybou) byla očima, komunikace s dětmi nebyla náročná. Dívka zde mohla zažívat samostatnost a spolupráci.

Ještě před nástupem ukrajinské dívky do třídy jsem děti seznámila se skutečností, že k nám nastoupí dívka, která nám nebude z počátku rozumět. Pracovala jsem s celým kolektivem třídy – snažila jsem se vést děti k tomu, aby dívce pomáhaly, pokud o to projeví zájem.

Ona sama pak měla při činnostech možnost volby vybrat si, kdo z hlásících se dětí jí s daným úkolem pomůže, či zda to bude paní učitelka. Tato jednoduchá činnost upevňovala i znalost jmen ostatních dětí.

Věnovali jsme se též práci s emocemi – vysvětlovali jsme si, že je důležité sledovat i různá gesta či výraz tváře, protože lidé se vyjadřují též neverbálně, obzvláště pokud ještě neznají dostatečně komunikační jazyk. Podporovala jsem děti, aby dívku braly do hry a ukázaly, co kde ve školce máme. Zároveň jsme si říkali, že pravidla platí pro všechny stejně a i dítě, které nerozumí, je musí respektovat.

Při komunikaci s maminkou jsem při běžné komunikaci využívala překladač v mobilu. Snažila jsem se jí též podávat informace písemně a ukázat konkrétní informaci na nástěnce, aby si ji mohla vyfotit a dát do překladače. Pro individuální konzultace s maminkou jsem pak využívala kolegyni, která je rodilou mluvčí a zároveň dlouholetou učitelkou u nás v MŠ. Naše pravidelná setkání se konala přibližně jednou za měsíc a sloužila jako cenná zpětná vazba. Probíraly jsme, co konkrétně dítě v MŠ baví, o čem doma hovoří a zda je její dcera v MŠ spokojená. Podporovala jsem též maminku v tom, aby o zážitcích z MŠ s dcerou hovořila a kdyby měla nějaký nepříjemný zážitek, ať se nebojí za mnou přijít. Maminku jsem také seznámila s naším celoročním projektem “Co vyprávějí vlajky aneb s vlajkami kolem světa” a řekla jsem jí o možnostech zapojení. Ostatním rodičům jsem tento projekt představila na první společné třídní schůzce na začátku školního roku, kde jsem jim také sdělila možnosti, jak mohou své děti podpořit a sami se aktivně do projektu zapojit.

Řekněte nám něco více k vašemu celoročnímu projektu, do kterého jste zapojila i rodiče dětí ze třídy?

V rámci projektu jsme s dětmi poznávali vlajky a země světa – s vlajkami jsme pracovali jako se symboly a dále se zajímali o význam a příběh vlajky, k tomu jsme si také zjišťovali zajímavosti o dané zemi, zvyky dané země, tradiční pokrmy, typická zvířata, která v dané zemi žijí. Projekt si z velké části řídily děti samy – byly zapojeny do výběru vlajek, které budeme poznávat a tím i země k nim patřící. Byly také zapojeny do získávání informací a zajímavostí o daném státu - s tím jim pomáhali i rodiče). Současně jsme si kreslili vlajky a obrázky ke státům. (Děti na nich pracovaly postupně v malých skupinkách). Tyto obrázky jsme později použili v naší besídce pro rodiče.

Ke každé zemi, ze které některé dítě pocházelo jsme se též naučili něco v jazyce dané země. Šlo o krátkou říkanku, písničku nebo jednoduchou větu, snažila jsem se vybírat takové, aby pro nás byly rytmické a děti si je mohly snadno osvojit. Děti se je učily se zaujetím a s radostí. Už na začátku jsem navázala spolupráci s rodiči, kteří byli rodilí mluvčí, aby nám konkrétní básničku nebo písničku vybrali nebo alespoň zkontrolovali můj výběr a naučili mě správnou výslovnost (naučili jsme tak např. portugalskou píseň Joanina, francouzskou píseň Frere Jacque, ukrajinskou a srbskou báseň). Vlajky jsme však využívali i při jiných činnostech – například v předmatematických činnostech, kde jsme pracovali s jejich symboly, hledali logické souvislosti (například střídání barev, pruhy a podobně). V jazykových činnostech jsme využívali názvy vlajek k přiřazování k písmenům, určování první hlásky, počtu slabik a podobně.

Děti poznávaly v průměru pět vlajek v jednom týdnu. Některé vlajky jsem vybrala já, některé už měly děti promyšlené, některé vybraly a hlasovali jsme z jejich výběru – z několika vlajek a podle toho, ke které si stouplo nejvíce dětí, jsme ji zařadili do našeho finálního výběru pro nadcházející dny a už jsme přešli k seznamování s názvem, popisem, příběhem a objevováním zajímavostí daných států. Děti byly do práce s vlajkami tak zapálené, že se samy hlásily o to, že k danému státu zjistí zajímavosti (samozřejmě ve spolupráci s rodiči), se kterými nás pak seznámí. A bylo moc pěkné pozorovat děti, jak předávají informace druhým dětem.

Pokud se jednalo o zemi, ze které někdo z rodičů pocházel (Portugalsko, Polsko, Slovensko, Srbsko a Thajsko), byla daná země nabídnuta konkrétnímu dítěti, které je s danou zemí kulturně a jazykově spjato. Ostatní děti si ji však také mohly vybrat. Některé země tak zpracovávalo více dětí. Do projektu se zapojily postupně všechny děti, které o to projevily zájem. Pokud se někdo do projektu zapojit nechtěl, nemusel. Ale to se vlastně vůbec nestalo.

Nenásilným zapojením rodičů byla tedy spolupráce na přípravě povídání o vybrané zemi. Zadání pro děti bylo jednoduché – říct ostatním dětem o dané zemi 3-5 vět, přinést doprovodný obrázek, fotografii, knížku či předmět z dané země. Děti si často vybíraly země, ve kterých byly na dovolené nebo se kterými měly nějakou vlastní zkušenost nebo je jim líbila vlajka dané země.

Důležitá byla též komunikace mezi mnou a rodiči, protože některé děti se sice do projektu zapojit chtěly, ale zpočátku se cítily nejisté a styděly se své povídání o cizí zemi ostatním přednést. Těmto dětem jsem byla oporou a povídání o dané zemi jsme zvládli společně. Toto se stávalo spíše na počátku školního roku. Vždy jsem poprosila rodiče, aby na doprovodný text (3–5 vět) napsali, kdyby bylo třeba podpory. Později si už děti psaly jednoslovné poznámky k obrázkům (některé už uměly psát tiskace nebo si slovo opsaly).

Děti si téma “ vlajek a cestování po světě” zvolily také pro své předvánoční vystoupení pro rodiče (zimní besídku). Děti zde prezentovaly celkem sedmnáct zemí, které zahrnovaly též země, odkud pochází někteří z rodičů dětí a samozřejmě i Česko.

K přípravě jsem využila básničky z knihy “Zeměpisná abeceda”.
Několik rodičů se mě pak ptalo, kde se dá kniha sehnat, protože si ji jejich děti přály mít doma, a někteří ji skutečně sehnali (bohužel dnes je občas k sehnání již jen v antikvariátu).

Popište nám, jakým dalším způsobem jste rodiče dětí do projektu vtáhla blíž?

Další možností, jak se mohli rodiče do projektu zapojit, byla jejich osobní účast na dopoledním programu v MŠ. Rodiče jsem jednoduše oslovila, ať sami přijdou do MŠ ostatním dětem představit zemi, ze které pochází a jazyk, kterým hovoří. Tuto nabídku dostali rodiče již na úvodní třídní schůzce v září, ale z počátku se nikdo z rodičů neodvážil nás oslovit.

Nakonec nás přeci jen oslovila jedna maminka, která má manžela z Portugalska a připravili si pro nás krásný program, o kterém samozřejmě ostatní děti mluvily doma. Na druhé třídní schůzce, která proběhla po besídce, jsem toto téma znovu otevřela a navázala na pozitivní reakce rodičů a domluvila se již s konkrétními bilingvními a vícejazyčnými rodiči na přípravě podobného programu. Překvapivě na tuto výzvu aktivně reagovala i jedna maminka z Moravy a domluvily jsme se, že připraví program o České republice.

S rodiči jsem domluvila konkrétní pravidla – jaká by měla být struktura a jaké jsou časové možnosti. Součástí jejich prezentace mohly být zajímavosti o dané zemi (zeměpisné, kulturní a jiné), říkanka či písnička v jazyce dané země (některé jsme již s dětmi znali) nebo výtvarné tvoření, obrazová prezentace, představení typických předmětů. Vítaná byla též ochutnávka tradičního jídla. K dispozici měli rodiče prostor třídy s interaktivní tabulí a mou přítomnost. Svoji přípravu se mnou mohli konzultovat a samozřejmě jsem jim též nabídla svoji podporu v průběhu jejich prezentace a při aktivitách, které si pro děti připravili.

Do vyprávění o cizí zemi se nakonec zapojili také rodiče, kteří dlouhodobě pobývali v zahraničí například ve Francii a v Kanadě a jejich předškolní děti zde také krátce pobývaly s nimi. Jak se říká – tak trochu jim to zařídily jejich děti :-) a měly z toho velkou radost. 

Jaké země jste během školního roku společně zvládli dětem představit? Kdo konkrétně se z rodičů do projektu zapojil?

Z oslovených rodičů se nakonec zapojily všechny bilingvní rodiny. V případě, kdy jeden z partnerů neuměl dostatečně česky, přišel ve dvojici se svojí manželkou či manželem, který dětem vyprávění tlumočil. Do představování země se někdy zapojovaly i samotné vícejazyčné děti. Naši třídu tak navštívil tatínek z Portugalska se svou českou manželkou, maminka z Polska, maminka ze Srbska, maminka ze Slovenska a maminka z Thajska se svým českým manželem. Dále se zapojil jeden český tatínek, který dlouhodobě pobýval v Kanadě a maminka, která strávila většinu dětství ve Francii. Jedna česká maminka prezentovala naši zemi.

Maminka z Ukrajiny se osobní prezentace své země nezúčastnila, neboť to pro ni bylo příliš citlivé téma, ale vzhledem k tomu, že její dcera si přála děti se svojí rodnou zemí seznámit, podpořila jsem ji a připravila společně s ní pro děti krátké povídání, obrázky, zopakovali jsme si ukrajinskou říkanku a holčička také donesla dětem ukázat ukrajinský kroj. Při jedné příležitosti upekla její maminka typický ukrajinský dort.

V čem spatřujete hlavní přínos spolupráce s rodiči vícejazyčných dětí?

Tento celoroční projekt měl veliký přínos jednak pro každé jednotlivé dítě z naší třídy, ale také pro třídu jako celek. Spolupráce nám přinesla smysl pro zodpovědnost, radost z objevování, uplatnění vlastního zájmu a potenciálu, dala zažít dětem samostatnost, uplatnění pro druhé, získávání a přijímání od druhého. Dala dětem základ pro aktivní učení. Mně tato spolupráce přinesla obrovský pocit smyslu mé práce.

Většina dětí byla po celou dobu projektu aktivní, zjišťovaly si informace, hledaly konkrétní obrázky, zajímaly se o zeměpisné knížky a encyklopedie. Mezi sebou si získané znalosti předávaly, chtěly stále víc a víc objevovat, těšily se, až na ně přijde řada, až budeme objevovat nové vlajky, byly hrdé, když do MŠ přišel někdo z rodičů, byly hrdé na své kořeny a v neposlední řadě si zlepšovaly své vyjadřovací schopnosti.

Díky tomuto projektu se rozvinula nová forma komunikace a sdílení mezi rodinami. Děti s rodiči často sdílely nové poznatky a vyprávěly, co nového se dozvěděly a čí rodiče MŠ navštívili. Děti též velmi ocenily, že se mohly na programu samy spolupodílet. Ve stejném duchu budeme pokračovat i od nového školního roku.

Projekt přispěl ke spolupráci rodič - dítě

Rodiče měli společný úkol s dětmi, což podpořilo jejich rodičovské kompetence, společná příprava se svým dítětem byla i pro ně obohacující (povídali si o tom, vydali se společně do knihovny, hledali informace na internetu a podobně). Pořídili dětem atlasy, někteří i hry s vlajkami (karetní, Dobble). Podporovali své děti v tom, co je zajímá.

Projekt přinesl příležitost pro samotné rodiče

Rodiče si vyzkoušeli práci učitelky MŠ – získali osobní vhled do této profese, sami cítili radost z toho, že mohli pro MŠ něco udělat (odnesli si dobrý pocit), pochopili, že na práci s dětmi v MŠ je potřeba se připravit a sami viděli, kolik času si příprava vezme. Odcházeli a říkali, že vidí, jaký smysl má práce učitelky.

Projekt přinesl prostor a přijetí pro rodiče z jiného kulturního prostředí

Pro rodiče z jiného kulturního a jazykového prostředí zde vznikl prostor prezentovat svoji vlastní zemi a kulturu, což podpořilo jejich pocit přijetí ve společnosti. Aktivní zapojení jim přineslo ocenění nejen od druhých rodičů, ale i od dětí samotných.

Projekt přinesl inspiraci a spolupráci pro učitelku

Dala jsem možnost vstoupit někomu jinému do svého prostoru a sledovala rodiče, jak obohacují nejen své děti, ale i nás ostatní. Těšilo mne to. Jejich nápady inspirovaly i mne. Zapojení rodičů i dětí mne inspirovalo k větší propracovanosti projektu a k další spolupráci s rodiči a k tomu nechat více děti podílet se na přípravě témat. A také podporovat spolupráci dítě-rodič a rodič-mateřská škola.
Komunikace o dění na třídě, vtažení rodičů do aktivit, vzájemná inspirace, aktivní zapojení dětí, nové nápady, ocenění mé práce rodiči = to je prostě velké obohacení mé vlastní praxe a velká motivace do budoucna.

Jaké jsou hlavní výhody pro děti, když se jejich rodiče aktivně zapojují do jejich vzdělávání a života v MŠ?

Mezi hlavní výhody patří uvědomění si vlastní kultury, podpora národní hrdosti, silnější vazba mezi rodičem a dítětem (byl to můj táta, moje babička, maminka, dělali jsme to spolu….), pocit významnosti sebe sama, spolupráce na něčem společném mezi rodičem a dítětem - podpora rodičovských kompetencí a vztahu mezi rodičem a dítětem, ocenění - uvědomění si kořenů, poukázání na jinakost, která je ovšem v pořádku, podpora většího přijetí a objasnění toho, proč dítě mluví i jiným jazykem. Určitě to také podporuje osvojení si znalostí, radost z objevování.

Zapojení do projektu též u dětí zvedlo povědomí o světě a jiných kulturách a jazycích.

Co byste doporučila kolegyním, které se bojí rodiče oslovit s podobným nápadem?

Nebát se a oslovit je. Někteří rodiče jsou otevřenější, vstřícnější, sdílnější – začněte u nich. Určitě ocení nápad, zápal učitelky pro svoji práci a podpoří radost a zájem svých dětí. Nabídněte jim svou pomoc a podporu. Vyjádřete jim uznání, že jsou ochotni do toho jít. Ponechte jim případně čas na rozmyšlenou. Podpořte jejich vstřícnost a přijměte ji. Počítejte také s tím, že rodič má právo odmítnout. Nebuďte z toho zklamané nebo dokonce naštvané, nehodnoťte toto rozhodnutí negativně, ale přijměte jej s respektem.

Jak rodiče oslovit

Jednoduše nebát se rodiče oslovit a zapojit, dát jim prostor. A spolu s tím mít předem jasnou vizi a určená jasná pravidla pro rodiče. Už na prvních třídních schůzkách přijít s nabídkou promyšlené spolupráce (např. budeme dělat projekt, budeme od vás potřebovat to a to, oslovíme vás, dáme včas vědět, budeme rádi, když své děti podpoříte) nebo otevřít možnost, že nápady rodičů jsou vítány, jsou ke zvážení (např. v nabídce pomoci MŠ, námětů na výlety apod.) nebo alespoň sdělit, že v průběhu roku je oslovíte ke spolupráci a jak ta spolupráce bude vypadat (např. pomoc dítěti vyhledat informaci o některém z hospodářských zvířat). Důležité je i vysvětlit rodiči stručně smysl dané aktivity a proč usilujeme o zapojení rodičů do činnosti MŠ, jaký to má význam pro dítě.

Nezapomeňte si určit, co konkrétně od rodičů budu potřebovat – co chci po rodiči, konkrétní zadání (čas, jak to bude dlouhé, co bude obsahem, nabídnout podporu a svoji přítomnost). A nemůže to být často :-). V průběhu roku mohu rodiče oslovit osobně individuálně nebo dát konkrétní výzvu na nástěnku. Vždy mějte na paměti, že rodiče, kteří nemají dostatečnou znalost češtiny, je dobré oslovit osobně, zajistit možnost překladu a dát jim informace ideálně písemně.