Kulturní šok korejského studenta

Autor: Jaehoon Lee

Mezi studiem na mé domácí univerzitě (univerzita Sungkyunkwan) a na Masarykově univerzitě je samozřejmě spousta rozdílů, ale hlavní rozdíl je jen jeden. Spočívá ve způsobu hodnocení. Nejen moje, ale vlastně většina korejských univerzit používá relativní evaluační systém, zatímco MU (pravděpodobně jako většina evropských institucí) hodnotí absolutním systémem. Myslím si, že tato skutečnost studentský život v Koreji a České republice značně odlišuje.

Takže za prvé, existence hrdlořezské soutěživosti: Každý spolužák na mé domácí univerzitě je svým způsobem soupeř, nebo přímo nepřítel. Aby mohl být člověk zaměstnán v některé z velkých společností, musí být jeho studijní průměr minimálně 3,5 (B+), přičemž k hodnocení se používá tato škála: 4.5 = A+, 4 = A, 3.5 = B+, 3 = B, 2.5 = C+... Fail = F.

Použití znaménka „+“ je absolutně na hodnotícím profesorovi. Důležité je to, že normálně dostane v daném předmětu „A“ maximálně 30  procent studentů a 70 procent pak „B“ nebo horší známku. Jestliže si tedy daný předmět zapíše sto studentů, může se mi i přes mou velkou snahu snadno stát, že výsledná známka bude jen B+, a to proto, že budu ohodnocen "pouze" jako třicátý první. Takže abych byl úspěšný, musím vystoupit z řady a své spolužáky překročit, a to i přesto, že to mohou být mí přátelé. Je proto logické, že studijní materiály nebo poznámky se (až na mimořádné situace) nepůjčují. Naproti tomu na MU je jen zřídkakdy atmosféra na přednáškách nemilosrdná. Všiml jsem si, že jistá forma spolupráce studentů je běžná i během testů. Nemluvě o tom, že je běžné požádat kteréhokoliv ze spolužáků o zápisky nebo pomoc s náročnou úlohou.

Má druhá poznámka se týká důležitosti docházky nebo včasného příchodu. Na mé domácí univerzitě začíná každá hodina prezencí, a to i v případě, že je ve třídě více než padesát studentů. Nepřítomnost na hodině je penalizována malým trestem – ten, ač malý, může mít velký vliv na konečnou známku. Někdy se stává i v Koreji, že při prezenci někdo přihlásí jméno nepřítomného kamaráda. Je to možné proto, že není v silách učitele, aby znal jména či tváře všech lidí ve třídě. Je samozřejmé, že hlas při druhém „přihlášení“ musí znít odlišně.

Má poslední vypozorovaná odlišnost souvisí s celkovým kulturním šokem, který se netýká jen samotného studia. Smrkání se děje kdekoliv a kdykoliv. Přitom v Koreji, podobně jako ve většině asijských zemí, je smrkání na veřejnosti hodnoceno jako nečisté nebo neslušné. Takže jsme navyklí smrkat na toaletách a nikoliv před druhými lidmi. Pokud by se něco takového stalo při výuce v Koreji, jsem si jist, že by profesor přerušil výuku a zůstal hledět na daného studenta. Ostatní studenti by se k němu přidali a zároveň by se asi nepřestali smát. Mělo by to asi podobný efekt, jako kdyby někdo v ztichlé třídě upustil větry nebo si říhnul. Ale všechno se dá naučit – například i ze mě se pomalu stává jeden z těch, kteří smrkají nehledě na místo a čas. Ale jsem si vědom toho, že to stále ještě dělám nedokonale…

Mám-li vše shrnout, studium na Masarykově univerzitě se mi zdá pohodlnější a snadnější, hlavně proto, že zde necítím takovou soutěživost. Na druhé straně tím, že všechny kurzy probíhají buď v angličtině, nebo češtině, a ne v mém rodném jazyce, je někdy obtížné přednesu učitele rozumět nebo sledovat chod jeho myšlenek. Ale jsem přesvědčen, že je jen na mně se s těmito obtížemi vypořádat. A je to určitě jednodušší úkol, než uspět nad všemi svými soupeři v Koreji.

Zdroj:http://info.muni.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=918&Itemid=94.