Minh 3 roky, Vietnam

Nástup chlapce do MŠ:

V září nastoupil do první třídy MŠ tříletý Minh, česky vůbec nemluvil ani nerozuměl. Rodina pochází z Vietnamu, v ČR žije již několik let, doma mluví vietnamsky. V mateřské škole neměl nikdo žádné informace o chlapcově zázemí, rodinné situaci či dosavadních zkušenostech rodiny. S MŠ od počátku komunikoval vždy jen otec a přicházel do MŠ vždy i s dalším dvouletým chlapcem. Paní učitelky se domnívaly, že matka v domácnosti s dětmi nežije. Otec s dětmi bydlel v nedaleké večerce umístěné v tmavém suterénu. Z obchodu vedou dveře do zadní místnosti bez oken, bez nábytku, s matracemi na zemi, tam rodina bydlí. Minh zůstával hned od počátku v MŠ až do pozdních odpoledních hodin. Odloučení od rodičů zvládal Minh podle dojmu učitelky poměrně dobře - nebyl lítostivý, neplakal. Brzy se ale projevily obtíže s přivykáním chlapce na denní režim MŠ. Chlapec neměl hygienické návyky, nedokázal si sám ani nazout bačkory, především se však nedokázal soustředit či klidně sedět. Nezapojoval se do skupinových činností, odbíhal a bylo těžké ho zaujmout. Veškeré hračky, pomůcky a materiál většinou spíše házel na zem nebo ničil a trhal. Stejná situace byla i při jazykovém kurzu, který probíhal pravidelně pro skupinu pěti dětí z Vietnamu. Chlapec většinu činností narušil, bylo těžké ho zaujmout, většinu času v MŠ byl opětovně kárán a napomínán. Postupně začínal trochu rozumět češtině, téměř nemluvil, občas v kurzu češtiny zopakoval některé slovo, ostatní děti v kurzu ale v rozvoji jazyka postupovaly mnohem rychleji, Minh většinou neposlouchal a odbíhal.

Přístup rodičů:

Otec často přicházel vyzvednout chlapce 10 -15 minut po zavírací době MŠ. Několikrát měly paní učitelky pocit, že je otec opilý, viděly ho také potácet se před školkou v dopoledních hodinách s mladším dítětem. Jednou přišel Minh do MŠ a po těle měl modřiny a podlitiny, paní učitelka se domnívala, že chlapce doma bijí. V zimě chlapec neměl dostatečné oblečení - tříčtvrteční kalhoty a plátěné tenisky či sandály, žádnou čepici, žádné náhradní oblečení pro případ "nehody". Jednou se udělalo chlapci v MŠ špatně, měl horečku a plakal. Učitelka volala otci a řekla mu do telefonu, že musí chlapce přijít vyzvednout. Otec zřejmě nerozuměl a nepřišel, dorazil až k večeru. Další týden chlapce do večera nikdo nevyzvedl a byla přivolána policie, která nakonec zjistila, že otec leží opilý na zemi v zadní části obchodu, kolemjdoucí si z obchodu odnášely potraviny. Policie vypátrala i matku, kterou po půl roce docházky chlapce do MŠ viděly paní učitelky poprvé. Od té doby začala v kontaktu s MŠ figurovat výhradně matka.

Přístup učitelky:

Paní učitelka od počátku vnímala přítomnost dětí s odlišným mateřským jazykem jako velkou přítěž, opakovaně žádala ředitelku o přemístění dětí do jiných tříd. Chlapce vzhledem k jeho ustavičnému narušování činností soustavně napomínala a křičela na něj. Modřiny chlapce a opilost otce se paní učitelka po rozhovoru s vedením MŠ rozhodla neřešit vzhledem k odlišnosti kultur a jazykové bariéře. Při vyzvedávání řekla otci, aby dal chlapci teplé oblečení. Otec ovšem asi nerozuměl a oblečení nedonesl, přesto, že souhlasně kýval. Otec jednou při vyzvedávání chlapce opravil paní učitelku, že špatně vyslovuje chlapcovo jméno. Paní učitelku to velmi popudilo a rozhodla se chlapce přejmenovat, po jeho 8 měsíční docházce do MŠ mu v dubnu začala říkat Pepo a srozuměla s tím ostatní personál MŠ s vysvětlením, že neměla jinou možnost. Kolegyni na třídě se jméno Pepa moc nelíbilo, říká mu tedy Pepíku. Ve třídě je celkem 5 dětí z Vietnamu a paní učitelka je oslovuje hromadně "Vietnamci". Tedy: "Teď si jdou umýt ruce holčičky, teď si jdou umýt ruce kluci, teď si jdou umýt ruce Vietnamci".

Setkání s tlumočníkem:

Lektorka češtiny z organizace Meta o.p.s. zorganizovala setkání s rodiči, učitelkou, sociálním pracovníkem a tlumočnicí aby se situace začala řešit. Byl zpracován seznam témat k jednání, matka dítěte byla o všem srozuměna prostřednictvím tlumočnice (včasné vyzvedávání, kde je nástěnka, požadavky na oblečení, seznámení s postupem MŠ v případě, že by dítě opět mělo modřiny, postup řešení krizových situací a další). Na schůzce se domluvily výstupy u jednotlivých diskutovaných bodů, tlumočnice přeložila výstup ze setkání a matka jej podepsala. Byla také srozuměna s tím, že při opakovanému porušování školního řádu (včasné vyzvedávání dítěte) může být dítě vyloučeno z docházky v MŠ. Od této doby již byl chlapec vyzvedáván vždy včas, byl vybaven potřebným oblečením. Jeho chování se ovšem moc nezlepšovalo, na konci školního roku stále téměř nemluvil ani s dětmi, ani s učitelkou. Po prázdninách se situace ještě zhoršila, chlapec od září do listopadu nepromluvil s nikým ani slovo.

Individuální práce s dítětem:

V listopadu s ním přišla individuálně pracovat lektorka na rozvoji češtiny a situace se nečekaně zcela změnila. Chlapec při prvním kontaktu s lektorkou (kterou znal z kurzu ČDJ vedeném předešlý rok) začal mluvit, pozorně seděl, pojmenovával obrázky v knížce či kartičky, opakoval po lektorce, snažil se vyprávět a komunikovat, soustředil se na jazyková cvičení. Učitelka užasla a individuální práci natáčela na mobil, aby vše mohla ukázat kolegyni (která by jí dle jejích slov nevěřila, že chlapec najednou začal mluvit). Po návštěvě lektorky chlapec dva dny trošku komunikoval i s učitelkou, pak až do příštího týdne opět mlčel. Po každé další individuální práci se ale situace nadále zlepšovala a do měsíce začal chlapec mluvit s dětmi i s učitelkou. Najednou se výrazně zklidnilo i celkové chování chlapce. Narušování programu již po roce docházky do MŠ nebylo tak výrazné, teď ovšem vymizelo zcela a chlapec se začal zapojovat i do společných aktivit a začal navazovat kontakt s dalšími dětmi. Nadále dělal v češtině velké pokroky.

Komunikace učitelky s dítětem:

Učitelka se k jedné z úvodních návštěv lektorky připojila a zkoušela s chlapcem také navázat kontakt. Minh si prohlížel s lektorkou knížku a pojmenovával zvířata. Učitelka si přisedla a řekla: "Ty mluvíš, jakto, že mluvíš, když se mnou jinak vůbec nemluvíš? Budeš si takhle povídat i se mnou někdy?" Minh mlčí. Učitelka vezme do ruky knížku a povídá: "Tady někde byl před chvílí obrázek kluka, jak plave, žejo? Kde to bylo?" Listuje knihou a hledá obrázek "No, kde to bylo?" Minh mlčí. Učitelka najde příslušný obrázek :"Aha, hele tady to je, kluk tady plave v řece a má kruh, máš doma také kruh nebo rukávky? Chodíte někdy s rodiči plavat?" Minh mlčí." Učitelka zklamaně povídá lektorce: "No vidíš, se mnou prostě nemluví". Odpoledne mají děti připravené ve třídě různé obruče, lavičky, švihadla - prolézaly, přeskakovaly, podlézaly. Po ukončení činnosti se učitelka ptá všech dětí: "Tak co, líbilo se vám to?" Děti sborově "Ano". Minh mlčí, učitelka k němu přijde blíže a povídá: "Pepo ukaž, jak se ti líbila překážková dráha! Minh stojí a hledí učitelku. Učitelka předvádí, jak ji má předvést, jak se mu činnost líbila. Líbilo se ti to takhle, takhle nebo takhle?" Pohybem rukama naznačuje nejméně - více - nejvíce. Minh mlčí, nechápavě hledí. Učitelka opakuje dotaz i gesta rukama. Chlapec zmateně napodobí všechny tři pozice rukou. Učitelka si povzdechne. Po půl roce individuální práce s chlapcem se situace nadále zlepšuje, učitelka sice nemá čas s chlapcem navazovat kontakt či vztah, ale v běžném dni vše funguje mnohem lépe.